Fotogalerie…
Pátý rok mého života
Dolů na nejnovější fotografie ↓
Mám doma nového kamaráda - Otíka
Tak dlouho jsem si zahrával s děláním štěňátek, až mi jednoho mého synka pánečkové přinesli domů.
Moje panička byla u jeho porodu, vlastnoručně ho osušila, rozdýchala a ošetřila mu pupík. Prý hned při narození mu dala jméno Otík.
Otík je ďáblík a otesánek zároveň, nejradši by stále jen jedl a řádil. První dny u nás doma jsem z Otíka moc radost neměl. Přišlo k nám něco batolivého s ušima dolů, všude to čůralo, kakalo, bralo mi hračky a lezlo do mého pelíšku. Vrcholem bylo, že mě „to” stále kousalo, honilo po bytě a budilo. A žrát to dostávalo neustále, ne jako já jen večer…
Ale jednou jsme s tím malým batolivým tvorečkem šli na louku a já zjistil, že se s tím dá krásně hrát na honěnou a také zápasit sumo a řecko-římský zápas, a tak „to” asi vezmu na milost. Dovolil jsem „tomu” už i spát se mnou v pelíšku, ovšem jen pokud mě nekouše do uší. Začínám mít pocit, že z toho jednou bude pes.
Více o Otíkových sourozencích zde »»»
Kliknutím na náhled zobrazíte fotografii v plné velikosti. Fotogalerií můžete procházet s použitím myši nebo pomocí klávesnice: → (další fotografie), ← (předchozí fotografie), Esc (zavřít).
Na dovolené v Novohradských horách
Otík nám už pěkně povyrostl (je mu 11 týdnů), i ouška se mu pěkně postavila. Zjistil jsem, že se s ním dá už hrát spoustu her a provádět kdejaká lumpárna. Celý den se spolu v legraci pereme, dovádíme, škádlíme se a honíme, zápasíme o hračky a jsme oba neuvěřitelně šťastní.
Domácí pohodička? Jedině v lavoru!
Nevím přesně, jak se tomu předmětu přesně říká, myslím, že „lavor”. Je to záhada pro celou rodinu, ale malý Otík si ze všech příbytků (a že mu pánečkové nakoupili různých pelíšků) nejvíce oblíbil tento podivný předmět. Jenže je to spíše minilavorek a Otík se tam při svých 8 kilogramech už nemůže vejít. Dá to vždycky hodně práce, než tam svoje tělíčko nasouká a stočí se do klubíčka. Odměnou je mu však blažený pocit, že si může dát dvacet ve svém nejoblíbenějším pelíšku. Co na tom, že hlava už se tam nevejde...
Domácí pohodička 2
Otík roste a roste a do červeného lavorku se už ani náhodou nevejde. Stává se mým nejlepším kamarádem na světě. Báječně si s ním rozumím a nedovede si ani představit, jaké neplechy a lumpárny spolu vymýšlíme. Nejraději se přetahujeme o kostičky…
Na jednom ze společných podzimních výletů
Ze mne a Otíka se stali kamarádi na život a na smrt. Neustále si celý den hrajeme, z legrace se pereme, honíme, dovádíme, taháme o hračky a naplno užíváme života. Páneček často říká, že by u nás chtěl být psem :). Taky říká, že kéž byste se vy lidé dokázali vždycky radovat ze života tak, jak to umíme my hafíci... Ale vždyť je to tak snadné :).
Z našich veselých zimních výletů
Otík letos zažil svou první zimu. Ze sněhu byl úplně na větvi a odmítal jít z té bílé nádhery domů. Já jsem už přece jen několik zim zažil, takže se tomu tak nedivím. Z fotek je možná trochu vidět, že iniciátorem většiny lumpárem a her je právě můj temperamentní synek. Já se ale vždycky ke každé lotrovině, kterou vymyslí, rád přidám :).
| Nahoru ↑
